»Nestřílejte!« velel Davy. »Užijte pažeb, kulky je na ně škoda.«
Obrátiv pušku udeřil pažbou Foxa, že svalil se bez vědomí na zem. Ze křovin vystoupil statný chlapec a starší muž a vrhli se na domnělé vyzvědače.
Zatím sehnul se Jemmy a dvěma rychlými řezy zbavil Vohkadeha pout. Rudoch mžiknutím vymrštil se do výše, skočil na jednoho z nepřátel, uchopil jej za krk a spěchal s ním na druhou stranu potoka, kde měl svůj nůž. Nikdo nebyl by mu přičítal takovou sílu. Uchopil nůž, klekl na nepřítele, napřáhl pravici ke smrtící ráně.
»Pomoc — pomoc, pro Bůh, pomoc —« úpěl muž ve smrtelných úzkostech.
Vohkadeh pohleděl na zděšený obličej nepřítelův — a ruka s nožem opět mu sklesla.
»Strachuješ se?«
»Ano, milosť, milosť!«
»Řekni, že jsi pes!«
»Rád, velmi rád. Jsem pes!«
»Zůstaň tedy ku vlastní své hanbě živ. Indián umírá hrdinně, nenaříká, ale ty skuhráš o milosť. Vohkadeh nemůže nositi skalpu psova. Tys mne bil, a mohl bych tě právem skalpovati, ale prašivý pes nemůže uraziti rudého muže. Utec, hnusíš se Vohkadehovi!«
A kopl ho. V okamžení ztratil se muž.
Vše stalo se rychle, rychleji, než dá se pověděti. Fox ležel na zemi, vedle něho jiný; ostatní poradili se s Vaňkem. Koně jejich běželi za nimi, ale oba hnědouši ani se nehnuli a důvěrně tulili se k cizincům, již dostavili se tak náhle ku pomoci.
Chlapci bylo asi šestnáct let, ale vzrůst jeho ukazoval by na stáří vyšší. Pleti byl bílé a oděn v modré plátěné šaty. Za opasem měl nůž vzácné indiánské práce, v ruce držel těžkou dvojku. Ač jeho líce nenadálým bojem se rozpálila, jevil přece neobyčejnou chladnosť, jakoby zvyklým byl podobným výjevům.
Zvláštní byl pohled na jeho průvodce. Byl menší, hubený muž, jehož obličej vrouben byl hustým plnovousem. Měl indiánské střevíce a kožené kalhoty, tmavomodrý dlouhý kabát, zdobený lesklými knoflíky mosaznými. Kabát ten pocházel zajisté z prvních let tohoto století, neboť tenkráte dělali sukna jakoby pro věčnosť. Také byl hodně ošumělý a na švech značně inkoustem opraven, ale děr přece neměl. S ta-
