»Víme tedy zase o něco více; ale nemluv tak hlasitě! Zde můžeme každým okamžikem vraziti na lidi, jež viděti mohli bychom teprve, až by nás postříleli.«
»Toho se nebojím. Spoléhám úplně na svého koně; jeví nepokoj, větří-li nepřítele. Nuže, beze strachu dále!«
Davy vyhověl ovšem tomuto pobídnutí, ale v okamžiku zastavil se opět.»U všech kozlů!« vece. »Tady se něco stalo!«
Jemmy pobídl svého koně a po několika krocích hustým rokytím octl se na prázdné prostoře. Před nimi vypínala se kuželovitá skála, jakých v této prérii hojně se nalézá. Stopa vedla až ke skále, potom těsně kolem ní dále a uhnula se posléze ostrým úhlem v pravo. To viděli oba jezdci zřetelně, ale viděli také ještě něco jiného; s druhé strany skály totiž znáti bylo stopu jinou, jež vedla k dřívější a s ní se spojovala.
»Co tomu říkáš?« otázal se Davy.
»Že za touto skalou lidé tábořili a pronásledovali Indiána, jakmile ho spatřili.«
»Snad jsou tam již zase!«
»Anebo tam někteří zůstali. Počkej zde za křovinami! Postrčím svůj nos také trochu za roh.«
»Jen abys ho nestrčil do hlavně nabité ručnice!«
»Ó, nikoli, k tomu by se hodil tvůj lépe!«
Sestoupiv a podav Davyovi uzdu své herky, pádil ke skále.
»Lišáku!« bručel si Davy spokojeně, »plížení vyžadovalo by tu mnoho času. Ani by člověk nevěřil, jak ten břicháč utíkati umí!«
Stanuv u zadní strany skaliny, plížil se Jemmy volně a opatrně ku předu a zmizel za vyčnívající hranou. Než brzy opět se objevil a kynul svému soudruhovi. Davy rozuměl znamení a přiblížil se oklikami ke skále.
»Co tomu říkáš?« ptal se Jemmy, ukazuje na místo před nimi se rozkládající.
Stáli u tábora. Na zemi leželo ještě několik železných kotlův, seker a lopat, mlýnek na kávu, hmoždíř, rozmanité balíky — ale po ohništi nebylo ani památky.
»Ale,« odpověděl tázaný hlavou vrtě, »ti, kdož se tuto uhostili, jsou lidé velmi neopatrní, nebo ještě neznalí zde na západě. Vidím tu stopu nejméně patnácti koňův, ale ani jeden nebyl uvázán, ba ani
