Kapitola třetí.
Noví spojenci.
Jako dlouhý, tenký had vinula se řada Šošonů po modravé stepi, rozkládající se od Čertovy Hlavy mezi pohořím Bighornským a Chřestýšovým až k místům, kde čisté vody Pstruhového potoka ztrácejí se v řece Bighornské.
Rozsáhlé tamejší roviny pokrývá »modrá tráva«, již nazývají tam bezkolenec modrý. Rostlina ta není na západě příliš hojná. Má-li s dostatek vlhka, vyrůstá do značné výše, ba stává se, že ukryti se může v ní pohodlně jezdec i s koněm. V takovém případě klade rostlina ta cestovateli značné překážky; i jest mu bráti se po stezkách, jež v hustém moři trávy vyšlapali bůvolové. Než i taková cesta nebývá vždy bezpečna, vysoké traviny nepřipouštějí volného rozhledu. Přihází se tudíž za chmurného povětří dosti zhusta, že i zkušení lovci, nemajíce kompasu a nemohouce jím určiti směr své cesty, po celodenní namáhavé jízdě stanou tam, odkud z rána byli vyjeli. Nezřídka stává se, že takový bludný jezdec spatřiv svou vlastní stopu, má ji za stopu jiného lovce, ba snad i nepřítele a teprve později pozná druhdy i nebezpečný omyl svůj.
Jindy opět, jeda po takové stezce, vrazí nenadále na starého bisona, obyčejně buvolem zvaného, jejž omrzelo stádo, a který v takových místech o samotě si hovívá. Rovněž nebezpečno jest, stane-li lovec náhle před Indiánem, jenž přikládá právě zbraň k líci. V takových okamžicích není rozmýšlení; kdo dříve stiskne, je vítězem.
Šošonové brali se ku předu »husím pochodem«, jeden za druhým. Pořádku toho přidržují se Indiáni zvláště tehdy, nejsou-li úplně bezpečni. Nad to vysýlají za takových okolností vyzvědače, nejchytřejší
