»O, nemám strachu. Vezmu s sebou tlumočníka. Náš konsul dá mi dobrého. Nepotřebuji míti starostí. Koho měl bych se báti? Svých peněz nemám u sebe a na hřbetě nosím dvě pušky; prachu a kulek mám také dosti. Nyní koupím si ještě meč; to je dosti zbraní, aby mohli býti všichni nepřátelé na útěk zahnáni.«
»Víte již, kam chcete z Kantonu jíti?«
»Ne, zeptám se konsula.«
»Mně se zdá, že vás váš lékař jen tak na zdař bůh do světa poslal. Měl snad zájem na vašem odchodu?«
»Zajisté ne, ačkoliv jeho tchán ode mne plantáži odkoupil.«
»Tu to máme! Vy jste milý, důvěřivý pán. Máte rodinu?«
»Nemám ani ženy, ani dětí. Ale můj děd žije ještě v Nizozemí. Bydlí u mé sestry a má velice dobré zaopatření.«
»Nevrátil byste se snad raději k těmto příbuzným do domova?«
»Ne. Nizozemí se pro mé zdraví nehodí. Miluji svou vlast, není tam však dosti teplo. Nemohu tam jísti a píti. Mé celé tělo tam churaví od hlavy až k patě. Co je mi plátno maso, nemohu-li je jísti a co pivo, nesmím-li je píti. Budu pořád tenčí a tenčí, až budu konečně jako drát a ruce a nohy jako niti slabé. Vidím tam svou smrt před očima. Ne, byl bych nešťastným hrochem, kdybych chtěl jíti do Nizozemí. Zůstanu zde, protože nechci umříti.«
»Máte-li však všecko, čeho zde k cestování potřebujete?«
»Mám svůj pas a všude úvěr. Více nepotřebuji.«
