»Protože je tento muž mocen hollandštiny, jak snadno bylo možno slyšeti,« vysvětloval Degenfeld. »Radím vám, abyste zanechal hněvu, ale — —«
»Ale soudku nezanecháme,« vpadl mu Bohumír do řeči, aby pozlobil Turnersticka. »Ten musí připlouti!«
»Zde mají pivo toliko v láhvích; o nějakém soudku nemůže tedy býti vůbec ani řeči!«
»Tak mám tedy žízní zhynouti a ke svým předkům se odebrati? Zasaď mi tedy osamělý keř chmele na můj předčasný hrob, a pomysli si, že u tebe se všechen slad ztratil!«
Během této slovní šarvátky řekl Mijnheer hostinskému potají několik slov. Následkem toho přinesli sklepníci třicet lahví piva, jež postavili v řadách na stole.
»Co je to?« zvolal Bohumír jakoby elektrisován. »Takovou půl setniny gardy dám si líbiti! Který neženiální stratég vyslal tyto hrdiny do šarvátky?«
»Ik ben deze veldheer,« odpověděl tlustý. »Hier is het slagveld en de belegering, en wij zijn dappere krijslieden. Jagen wij alzoo onze vyanden buiten veld — já jsem tento vojevůdce. Tady je bojiště a obležení. My jsme stateční vojíni. Sežeňme tedy své nepřátele s pole!«
Jeho tučný obličej zářil takovou přívětivostí, že tnu jeho pohostinství nemohlo býti ve zlé vykládáno. Ale kapitán neprominul mu dosud dřívější narážky a řekl: »Jak, mijnheer, vy nás chcete častovat? To je přece dovoleno jenom mezi dobrými známými. Vy jste nám však zcela cizí.«
»Právě protože vám nechci zůstati cizí, prosil jsem
