o řasách a chaluhách a zoologické knihy o průchodu Venuše; okovávám koně a jezdce; zhotovuji z vaty nejjemnější časoměry a používám jako ozdobný zahradník nejlepšího míšeňského porculánu; tančím na provaze; jezdím na bruslích; zatopím sobě a jiným bez dříví a bez uhlí; objevím naftu u severního polu a led v Arábii; já — já — já — nuže, umím zkrátka všecko, všecko, všecko!«
Milý Bohumír povstal a vychrlil to všecko s takovou nadšenou rychlostí, že tlustý nerozuměl ani polovině chvalořeči. V takovýchto okamžicích upouštěl od svého dialektu a vyjadřoval se v dobrém jazyce hornoněmeckém. Toto poslednější činíval vůbec vždycky, kdykoli chtěl imponovati.
Mijnheer van Aardappelenbosch otevřel ústa dokořán a vyvalil oči, jako by zřel před sebou opravdový div. Nemohl sledovati rychlou řeč a podržel z ní jen tolik, že má před sebou vysoce a hluboce studovaného muže. Něco však pohřešil a právě to, co by mu bylo bývalo nejmilejší. Proto řekl teď, když Bohumír naň pln očekávání s hůry pohlížel: »Takové školy jste prošel, tak neobyčejně mnohé, mijnheer?!«
»Ano — ovšem!«
»Ale medicína, lékařství chybí!«
»Chybí? Ani mi nenapadá! To by tak scházelo, aby ta chyběla! Vždyť právě lékařství je mým zamilovaným oborem!«
»Skutečně? Je to pravda?«
»To se rozumí!«
»Léčil jste již, nemocné uzdravil?«
