rozkoší ječnou šťávu a vylízal potom velice pečlivě čepici, již si zase Bohumír na hlavu dal, aby se potom zeptal: »Tak! Zkoušku jsme udělali. Co však teď? Dopřejeme si po tak dlouhém strádání ještě nějakého žejdlíku?«
»Co ti napadá,« odvětil Methusalem. »Nejsme tady u ‚Listonoše z Ninive,‘ od něhož potřebujeme jenom kolem rohu zahnouti, abychom domů došli. Já musím především jiným jíti ke konsulovi. Také musím předložiti poukázku, abych se opatřil nezbytným mamonem. Počkejte zde, až se vrátím! Máte-li chuť, tedy vypijte mezi tím třebas ještě jednu, ale nic více! Zaplatím to.«
»Zadrž!« vpadl do řeči kapitán. »Placení je mou věcí. Nacházíme se ještě v přístavním městě a musím vás tudíž prositi, byste byli mými hosty.«
»Nemám ničeho proti tomu,« usmíval se Methusalem. »Nebude vám však řád příliš vysoký?«
»Co vám napadá! Podívejte se přece na mé šňůry! Ty vystačí na všechen způsob ještě po kolik týdnů.«
Omšený zanechal ho v tomto domnění a vzdálil se, dýmku a psa tu ponechávaje, jež nemohl nikterak ke konsulovi vzíti. Turnerstick objednal k dosavadním čtyřiadvaceti lahvím ještě šest, aby je zarovnal na třicet. Bohumír ohrnoval sice nad tím nos, ale neříkal nic, jelikož kapitán platil a, aby čelil příliš rychlému vyprázdnění, dvě malé sklenice přinésti dal.
Zatím dokončil Hollanďan svůj oběd. Odvázal si ubrousek, otřel si jím svůj obličej, námahou při jídle spocený, a učinil na svých židlích obrat, že měl nyní ty tři ostatní proti sobě.
