»Tak? Jakým pak způsobem slouží to mému prospěchu, mám-li upustili od potrestání obou halamů?«
»Tak dalece, že upustíte od příležitosti znovu se blamovati.«
»Blamovati — — znovu? Co pak jsem se již blamoval?«
»Dokonce obrovsky.«
»Oho, pane Degenfelde! S jakou to přicházíte! Chcete mne urážeti? To byste mne donutil, abych tu záležitost s vámi projednal ostře broušenými šavlemi!«
»To by mohlo pro vás jenom smutný obrat vzíti, neboť zajisté smím říci, že mne doma pokládali za nejlepšího rváče. Vaše vysocectěná, smrtelná budova seznámila by se rovněž tak intimně jako nelíbezně s mým rapírem. K takovémuto řízení není ostatně ani nejmenší příčiny, jelikož nemyslím to s vámi zle nýbrž co nejlépe. Pochybujete-li, že jste se blamoval, tu lze si jenom přáti, abyste byl mohl býti svědkem všeobecné pozornosti, již jste vzbudil. Vždyť vypadalo to přece jen příliš podivně viděti vaše nohy v tak namáhavé činnosti. Já sám jsem se smíchu sotva zdržeti mohl.«
»Tak? Tedy jste mne viděl?«
»Ano.«
»A nenapadlo vám pomoci mi, mne z tohoto osudného postavení vyprostiti!«
»Přirozeně měl jsem to v úmyslu; nemohl jsem to však provésti, jelikož jste tak neobyčejně rychle přeběhl. Kuliové patrně věděli, že podlaha nosítek byla otevřena; musela býti tedy pro ně nějaká příčina, aby se tak zachovali, jako by toho byli nezpozorovali.«
