»Vy?« usmíval se kapitán. »Snad ne na svém oboe?«
»Na čem pak jiném? Snad ne na škopíčku? Vždyť nemám jiného nástroje!«
»No, to bude pěkná kočičina.«
»Tak! Vy mi nedůvěřujete?«
»Ne.«
»Slyšel jste mne již někdy?«
»Bohužel ano!«
»Ano, jen když jsem tak žertem zatroubil. Dnes však máte mne poprvé pořádně slyšeti a potom vám zacpu ústa, neboť byste je bez mé pomoci úžasem zase nezavřel. Dejte pozor!«
Odešel potají, aby přinesl svůj fagott a vrátil se právě, když Richard skončil. Přistoupil k němu a tázal se ho tiše: »Spustíme něco, hochu?«
»Ano,« přisvědčil tázaný.
»Ale ne nic hloupého!«
»Ne, nýbrž Když ‚vlaštovky se vrací,‘ však víš již! Začni!«
Methusalem povstal se svého místa, když spatřil, co se chystá. Bohumír to viděl i pokynul mu uspokojivě. Tu sedl si student zase, neboť nyní věděl, že cídič neprovede žádnou hloupost.
Bohumír dal se zřídka kdy slyšeti nějakou vážnou skladbou, učinil-li však tak, tu musil se mu každý obdivovati. Byl svým způsobem virtuos na nástroji, z něhož nedal se zdánlivě pořádný ton vylouditi. Nejlepší fagottista nebyl by na Bohumírově fagottu tu nejlehčí melodii nesvedl; ale on znal všecky dobré a špatné vlastnosti svého nástroje. On sám věděl, kde třeba
