přítomnosti. Pojedling jsme a popileng a vyslovujemeng vám tudíž — —«
»Ik ook, ik ook — já také, já také,« přerušil ho mijnheer horlivě ukláněje se také, pokud to jeho tělesný objem dovoloval. »Ook ik heb gegeten en gedronken — Také já jsem jedl a pil.«
»Mlčte a nevyrušujte mne z mé nejlepší čínštiny!« vyjel na něho kapitán rozhořčeně.
Chtěl pokračovati, než tentokráte byl Methusalem rychlejší než on, chopil se sám hbitě slova, rozumí se, že v čínské řeči. »Vím, že jsem se neobyčejně prohřešil na mravech vaší vlasti, když jsem si přál vás spatřiti. Chtěl jsem vám však vysloviti své díky a omluviti se za starosti, jež jsme vám způsobili. Ale kromě toho je tu ještě jeden důvod, jenž mne přiměl abych osobně s vámi promluvil. Mám vám totiž odevzdati dopis.«
Poslední slova mluvil přímo k matce, jež udiveně na něho pohledla.
»Máte právo pochybovati,« pokračoval dále, »mluvím však pravdu. Přinesl jsem skutečně dopis z dálné země, jenž svědčí vám.«
»Dopis? Od koho?« tázala se.
»Od toho, jehož jste již zajisté dávno považovala za ztraceného.«
Její oči upíraly se chvíli ustrnule na něho, potom opřelo se oběma rukama o své dcery a zašeptala, pravdu tušíc: »Od mého — mého manžela a pána!«
»Ano,« odpověděl Methusalem. »Jste dosti silna.
