nevím, jaké nároky kladou se ve vaší zemi na takovouto slavnostní hostinu.«
»Naše nároky budou uspokojeny, třebas jste byl chudý. Promluvíme s hostinským zájezdního hostince. Má všecko, co budeme jísti a píti, u sebe připraviti a k vám poslati. Jenom s touto podmínkou přijmeme vaše pozvání.«
Bylo viděti na Hoei-hoeiovi, že mu spadl kámen se srdce. Souhlasil co nejspěšněji. Ale ještě do větších rozpaků uvedl ho Methusalem, když mu po jídle řekl: »Vidíme, že jsme vám byli skutečně vítáni a vyslovujeme vám za to srdečné díky. Za takovýchto okolností předpisuje nám mrav naší vlasti zdvořilost, již chceme také zde zadost učiniti, dovolíte-li nám to.«
»Dovoliti? O pane, vždyť můžete jenom poručiti a já poslechnu okamžitě.«
»Opravdu?«
»Ano, okamžitě.«
»Dobrá, spoléhám se na vaše slovo. Jest u nás totiž předepsáno poděkovati se po obědě osobně paním a dcerám domu. Požádejte tudíž tři květiny své rodiny, aby nás potěšily svou přítomností, bychom jim mohli říci, jakou vděčnost a úctu k nim chováme!«
Leknutí mihlo se obličejem hostitele.
»Pane, to ne, jen to ne!« prosil.
»Proč ne?«
»Je to proti zdejším mravům.«
