»Ano,« vyrazil ze sebe kapitán, »rozejděme co nejrychleji, nebo dostanete se do závětří, z něhož nedovedete se vyprostiti. Kdybych nebyl kapitán Hehmdall Turnerstick, gentleman od hlavy až k patě, tedy musel byste se nyní se mnou boxovati, což by vám dokázalo, že mám nejjemnější mandarinskou čínštinu nejen v hlavě, nýbrž také v pěstích. Já že mluvím čínštinou, při níž člověku vlasy vstávají a zuby z úst se trhají! To je přímo neslýchané! Ano, pojďte se mnou! Zaplatím vám, a potom, kdybyste se kdy zase opovážil objeviti se u mně na palubě, vyfouknu vás i s vašimi dialekty do vzduchu, že zůstanete viseti v oblacích! Proč jste prve nechtěl mluviti se mnou čínsky? Protože neumíte. Tak je to! Tu je vám ovšem úplně nemožno rozuměti takovému znalci jazyků, jako já jsem.«
Jako uražený, své převahy si dobře vědomý hrdina odešel do kajuty. Lodivod ho následoval a vrátil se brzy na to, aby opustil loď.
Turnerstick nedal se dosud viděti. Když uplynula téměř hodina, během níž kormidelník ukrytí plachet nařídil a k práci přihlížel, pokládal i Bedřich Degenfeld přece za vhodné poohlédnouti se po uraženém.
Právě když chtěl zaklepati na dveře kajuty, otevřely se tyto a vystoupil z nich — — muž, jejž byl by student pokládal za plnokrevného Číňana, kdyby nebylo zlatého skřipce, jenž mu právě sklouzl se šikmého tupého nosíku.
»Kapitáne!« zvolal Degenfeld. »Hnedle bych vás byl nepoznal!«
»Není-li pravda!« odpověděl Turnerstick, ukazuje nejvýše spokojený, samolibý obličej. »Ano, jsem čistý Číňan! Ne?«
