přece řekl oběma ostatním, že to musí zůstati neznámým.«
»Tak dejte se tedy klidně domů donésti! Pokusím se především, abych je ochránil před násilnostmi. Získáme-li času, tedy je pravděpodobné, že je zachráníme.«
Řekl to tonem tak energickým, že student neodvážil se odporovati. Vstoupil tedy s Bohumírem a Richardem do nosítek, načež nosiči odtud odběhli. Ale Tong-tschi dal se donésti do chrámu. Šťastnou náhodou nedbali hudebníci a jiní lidé před chrámem stojící o to, co se dálo na rohu ulice. Proto myslili, když mandarin nyní vystoupil, že přichází z daleka. Z úcty před jeho hodností ustoupili a uvolnili mu cestu. Také ti účastníci slavnostního průvodu, kteří se nacházeli na dvoře, udělali mu místo.
Ku svému uspokojení shledal, že dvéře chrámu jsou pořád ještě z vnitřku zamčeny. To bylo dobré znamení, jelikož se z toho dalo souditi, že množství ještě neví, co se stalo ve svatyni. Aby šel úplně najisto, zeptal se těch, kteří stáli poblíže dveří: »Proč není vchod otevřen? Proč nesmíte dovnitř? «
Uklonili se před ním hluboce a odpověděli: »Vaše Vysokomyslnost račiž zvěděti, že přišli cizí, vysocí bohové.«
»Odkud?«
»To nevíme. Nepochybně nechtějí pustiti dosavadní bohy na jejich místa, neboť slyšeli jsme veliký hluk a pronikavé hlasy, které nezněly přívětivě.«
Mandarin naslouchal a zaslechl zvučný hlas, v němž poznal hlas mladého úředníka. Zaklepal silně a
