je-li někdo násilně vlečen a po zemi smýkán; následovalo krátké, úzkostlivé naříkání a potom nastalo ticho.«
»Dva hlasy?« tázal se mandarin. »Tedy byli kromě obou nosičů nosítek ještě jiní lidé zde?«
»Lidé? O pane, to nebyly lidské hlasy! To byla buďto slova nadpozemská nebo podzemní. Tak mohou mluviti jenom duchové nebo bohové. Bylo to hrozné poslouchati!«
Mandarin pohlížel zamyšleně k zemi. Byl na všechen způsob přesvědčen, že sochy bohů nemohou mluviti, nesměl to však prozraditi; musil se tvářiti, jakoby věřil v takovéto zázraky. Nejvýš pravděpodobně vzniklo v něm podezření proti Hu-tsinovi, než řekl slavnostním tonem: »Nadpozemští jsou plni moci; co je slabost lidí proti nim! Cos potom ještě dále viděl nebo slyšel?«
»V zahradě sousedově ani zvuku více. Stál jsem němý a poděšený. Nevěděl jsem, co si mám pomysliti. Potom slyšel jsem zvuk gongů na ulici a zvučný hlas vyvolavače. Slovům nemohl jsem však rozuměti. Proto vrátil jsem se do domu, abych se našich zeptal, co to bylo ohlašováno. Dozvěděl jsem se, že byli dva bohové uloupeni a byl jsem hrůzou zachvácen. Měli by to býti ti, kteří byli přineseni k Wing-kanovi a je jichž hlas jsem zaslechl? V tomto případě bylo mou povinností rychle věc udati.«
»Proč jsi to ihned neučinil?« tázal se mandarin. »Protože jsem vlastně přece jenom nevěděl zcela určitě, co se dálo v zahradě sousedově. Nemohl jsem viděti, jaké předměty byly přes zeď přehozeny. Ne-
