býti, jakým člověk býti má. On nekrade; tím méně loupí bohy! Víš-li, co činíš, jestliže ho z takového skutku obviňuješ?«
»Vím to; ale neobvinil jsem ho ještě, nýbrž vyslovil jsem jenom domněnku.«
»Nuže, proč se domníváš, že je pachatelem? Střež se však jenom o slovo více pronésti, než co můžeš zodpovědíti! Ty nejsi mužem, s nímž bych měl shovívavost!«
Klenotník přijal tato tvrdá slova pokorně a řekl: »Nechci nikoho obžalovati a nikoho obviňovati; pokládám však za svou povinnost vaší Jasnosti říci, co jsem spatřil.«
»Nuže, co?«
»Dneska ve dne jsem mnoho pracoval, proto šel jsem, když nastal večer, do zahrady, abych se zotavil a čerstvého vzduchu se nadýchal. Stál jsem u zdi. Bylo už tma; přes to vše spatřil jsem dva muže přicházeti, kteří nesli palankin a zastavili u zahrady mého souseda. Dali znamení, a on jim odpověděl, neboť čekal na ně. Viděl jsem, že vyňali dva těžké předměty z nosítek a podali je přes zeď. Potom přelezli také a vykopali s ním jámu, do níž předměty zahrabali. Připlížil jsem se ke zdi, neboť konání těchto lidí zdálo se mi podezřelé. Když jsem pohlédl přes zeď, seznal jsem, že jsou to sochy. Položili je do jámy a zaházeli ji zase. Oba muži přeskočili přes zeď; ale Hu-tsin zůstal ještě ve své zahradě. To je to, co jsem viděl.«
»Nebesa! Je to možné!« zvolal mandarin. »Nosítka se dvěma muži, dvě sochy, právě v tuto dobu. Vždyť
