»O přece! Neznáte zákonů naší země. Běda tomu, na jehož pozemku anebo také třebas jenom poblíž jehož pozemku se nějaký zločin stane! Bude potrestán zcela neúprosně. Žádný Číňan neodváží se na příklad přispěti tonoucímu ku pomoci, aby mu život zachránil.«
»Ne? To by bylo strašlivé!«
»A přece je tomu tak. Jestliže tonoucí přece utone, tu by popadli ochránce jako vraha. Jestliže se někdo, aby se mi pomstil, před mými dveřmi zavraždí, tedy jsem vinníkem a budu potrestán. Jestliže můj soused sochu boha u mne zahrabe, tedy mohu tisíckráte dokazovati, že ji sám ukradl a v mé zahradě zahrabal; našla se u mne a musím trest vytrpěti.«
»To je arci zlé. Věc má se tedy následovně: Zabráníte-li nyní činu, jenž vás ohrožuje, tedy nemůžete sousedovi nic dokázati, a on vymyslí si jiný způsob pomsty, proti níž nebudete se moci brániti. Necháte-li však skutek provésti, tedy upadnete do záhuby.«
»Ano, tak to je. Věřím každému slovu, jež jste mi řekl; jsem přesvědčen, že Wing-kan chová tento úmysl; nevidím však žádného prostředku, abych ránu odvrátil od sebe a od mé rodiny. Zloděje, s nímž Wingkan zločin umluvil, nemůžete blíže označiti?«
»Ne.«
»Kdybych věc teď udal, tu hledali by ho sice, ale nenašli by ho. Loupež by se tedy přece provedla.«
»Ano, ale mohli by býti do vaší zahrady postaveni policisté, kteří by chlapa ihned popadli, jakmile by přišel.«
»Ne, ne!« odmítal klenotník. »Řekl by, že jednal dle mého rozkazu, a potom byl bych také ztracen.«
