krámem ležícího a vtlačil ho na židli z bambusu upletenou.
To učinil tak hbitě a jevil při tom takový obličej jakoby se jednalo o neobyčejně důležité tajemství, o záležitost, která by prodlením největší škodu vzíti mohla.
»Příteli!« zvolal, mluvě potom brzy čínsky, brzy německy. »Vy jedete skutečně, skutečně do Číny, mé vřele milované vlasti?«
»Ano, již zítra.«
»O , pane na nebesích, záře sluneční, prazdroji času a prostoru! Jaké to štěstí, jaká to náhoda! Příteli, můj život náleží vám; mé jmění jest vaším vlastnictvím. Všecko, všecko máte míti, jenom jména svých předků nemohu vám darovati. Můžete mi prokázati službu, jež je tak veliká, tak nekonečně veliká, že by i největší dík za ni byl příliš nepatrný.«
»Rád, velice rád, mohu-li!«
»Snad můžete!«
»Pokusím se o to aspoň. Co je to, co mám učiniti?«
»Přiveďte mi mou ženu, přiveďte mi mé děti s sebou!«
»S největší radostí!« smál se student. »Není-li to nic jiného!«
»Nemluvte tak! Co od vás požaduji, je těžké, je téměř nemožno provésti. Úřady budou se tomu vzpíráti.«
»O, s pány mandariny budu zajisté brzy hotov!«
»Žádný Číňan by to neprovedl. Ale vy jste i zde neobyčejný muž. Vy se nelekáte žádné odvahy. Vy užijete obého, lsti i moci, abyste mne šťastným učinil. Proto vám důvěřuji. Může-li to vůbec nějaký člověk
