»Já. Byl to jediný prostředek, probuditi tě.«
»Ah — — ah — — hodný chlapec! Moudrý hoch! Ale má hlava, má hlava!«
Položili si ruce na spánky a namáhal se, aby stál pevně bez potácení.
»Zůstaň čilý, zůstaň čilý, strýče! Náš život na tom závisí!«
»Ano, život — čestné slovo — Kong-kheon-Relegatio cum infamia! Chlape, to byl silný tabák, ale má býti vykouřen. Opium! Richarde, div neklesnu, pusto v hlavě. Musíš mi pomoci!«
»Rád! Ale jak?«
Degenfeld potácel se pořád ještě sem a tam. Opřel se jednou rukou o zeď a odpověděl: »Ale musíš to také udělati, neprodleně!«
»Mohu-li to?«
»Ano. Dej mi své slovo!«
»Dávám je.«
»Dobrá! Dodržíš je; to vím. Vraž mi tedy políček, ale s největší chutí!«
»Strýče!«
»Pah! Nečekej věčně! Musí to býti; nejde to jinak, milý hochu. Nikoliv já, nýbrž opium dostane tu ránu. Tedy ku předu!«
»Což to skutečně pomůže?«
»Myslím, že ano. U všech hromů; pospěš si, sice se zase posadím!«
»Nuže, tedy dobrá, tak si sedni!«
