»U sta hromů, děkuji! Vy žertujete, milý příteli!«
»Ne; míním to opravdu. Zkuste to přece!«
»Ne; nejím krokodilích vajec.«
Dostál slovu a nedotkl se pokrmu; než přece zdálo se mu jeho odepření těžkým, když viděl, jak dobře to ostatním chutná.
Potom byla přinesena nějaká omáčka, v níž plovaly malé kousky masa. Když viděl, že ostatní si nabírají, ptal se tlustý opatrně: »Není to pes?«
»Ne,« odpověděl Bohumír.
»Tedy jím také!«
Naplnil si talíř a jedl neforemnou lžicí, aniž by užíval Kwei-tze. Také nestaral se pranic o pohledy, jež vrhali na něho Číňané k vůli porušení slušnosti.
Když byl hotov, kývl přívětivě na Bohumíra a pravil: »Ne, to není pes.«
»Pes ne, ale kočka!« odpověděl Bohumír.
»Co? Kočičí maso?«
»Ovšem!«
»Nebesa! O mé hrdlo, můj žaludek a má střeva! Mijnheer Methusaleme, co říká slovník o střevách?«
»Co povídá slovník o střevách? Že jsou sedm metrů dlouhé,« smál se tázaný, neboť tlustý držel si oběma rukama břicho a tvářil se při tom velice žalostně.
»Což cítíte nemoc ve střevech?«
»Ano, velikou! Mám bolest a zápal.«
»Co? Bolest a zánět máte? Proč?«
»Jedl jsem kočičí maso.«
