špičkou své tužky. Jeho mladší sestra byla zaměstnána u šicího stroje, jež jí student o posledních vánocích byl nadělil, a malý šestiletý Walther seděl zticha jako myška za kamny a zabýval se usilovně rovněž vánočním dárkem. Zmocnil se totiž potají kartáče a leštidla, aby svému koženému Honzovi boty pěkně vyleštil. To stálo ho mnoho potu, a protože si perlící kapky neutíral rukou, nýbrž kartáčem, lpěl brzy celý obsah škatulky s leštidlem na jeho obličeji.
»Methusalem« sotva že pozdravil. — »Paní Steinová,« pravil, »bydlila jste kdysi v Horní ulici, 12 v přízemí?«
»Ano,« odpověděla.
»Jmenoval se váš muž Josef Ferdinand?«
»Ano«.
»Tedy to souhlasí. Dopis patří vám! Tady je.«
Podal jí dopis. Vzala a pozorovala jej, četla adresu a tázala se udiveným tonem: »Ne z pošty! Odkud je?«
»Z Číny. Ye-Kin-Li mi ho dal.«
»Z — — Číny! Kdo by mi mohl odtamtud psáti? Vždyť je to docela nemožné, aby tam existoval nějaký náš známý. Tento dopis nemůže býti určen pro mne.«
»Patří vám! Vždyť adresa souhlasí úplně.«
»Prosím, maminko, ukaž to !« řekl Richard, jenž přistoupil a po dopise sáhl. Prohlížel adresu a rozhodl potom: »Je adresován na otce. Ten nežije více, následkem toho máš ty právo dopis otevříti. To se nedá nikterak popříti.«
Při tom rozřízl již také obálku perořízkem. Vyňal z ní hustě popsaný arch a když jej byl rozevřel, vrhl pohled na podpis.
