Když se tak stalo — — — stál džbán zase na svém místě, ale úplně prázdný. Byl do dna vypit. Duch musil býti právě tak žízniv jako hladov. Kněz tvářil se nevylíčitelně. Ale Richard Stern, jenž seděl vedle mijnheera, šeptal tomuto: »Co si mám mysliti? Slyšel jsem skutečně, jak se pije.«
»Zoo?« usmíval se tlustý. »Ik kan’t niet gelooven — tak? Nemohu tomu věřiti!«
»O přece! Slyšel jsem tak kloktati a srkati, jako pije-li někdo kvapně, aby byl rychle hotov.«
»Tedy byla žízeň nesmírně veliká!«
Co zarazilo leknutím kněze a důstojníky, kteří znali švindl Kong-pitu, to vyvolalo jásot mužstva, jež bylo nyní přesvědčeno, že je tu duch a to velice vznešený, který se nedá odbýti douškem rýžového vína a kouskem koláče. Vyvolavatel duchů vzpamatoval se a tázal se nyní hostů, chtějí-li se ducha také na něco zeptati. Methusalem usmyslil si již před tím poprositi o to a proto přijal rychle tuto nabídku. Dal otázku napsati, zda-li on a jeho společníci dosáhnou účelu své cesty. Když potom duch za pomoci media odpověď do písku napsal, přistoupil Degenfeld, aby odpověď sám přečetl. Užasl nejvyšší měrou, neboť odpověď zněla: »Ano. Najdete bohatého strýce, také paní s dětmi, a hollanďan zakoupí veliký obchod.«
Methusalem přeložil svým soudruhům tuto odpověď do němčiny, což mělo za následek největší jejich podivení. Bylo jasno: Duch znal jejich zámysly, jež tak pečlivě tajili! Zadostiučinění, které měl kněz z jejich patrného ohromení, bylo tak veliké, že zapomněl úplně na vzniklé v něm pochybnosti ve příčině ducha a vyzval tohoto co nejzdvořileji, aby přítomným prokázal čest a požil kousek pečeně.
