„toto již ovšem není pouhým stínem, nýbrž jasným sluncem! Ano! Věděl jsem, že jste pravým mužem! Půjdu do Kairvanu, okamžitě se vypravím do Kairvanu!“
„Zvolna, monsieur! Není to tak snadné, jak se domníváte. Nemáte ani potuchy, v jaké nebezpečenství byste se vydal.“
„Oh! Vím, že se odvažuji života, ale rád to učiním pro svého syna!“
„Kterému tím nepomůžete.“
„Proč bych — — –“
„Dovolte! Znáte město a jeho poměry?“
„Ne!“
„Byl byste tedy ztracen, jakmile byste do brány vešel. Nestačí odvaha, nýbrž řádná dávka lstivosti a úskočnosti k tomu, co chcete podniknouti.“
„Mon dieu! A myslíte, že bych toho nedokázal?“
„Sám a sám jistě ne.“
„Koho bych mohl — —? Kdo by mi pomohl?“
„Já.“
„Vy, monsieur? Chtěl byste jíti se mnou?“
„Ano.“
„Jest to možno? Mluvíte vážně?“
„Zcela vážně. Půjdu s vámi rád. Zachránil jste mi život — za to vám vrátím syna.“
„Nemohu — tomu — uvěřiti! Nemohu toho na vás vyžadovati.“
„Považte, že jsem jediným křesťanem, který se v Kairvanu vyzná a tudíž jediným člověkem, který vám přispěti může ke zdaru nesnadného tohoto podniku.“
„Ale proto právě, že jste tam již byl, odvažujete se dvojnásob! Tehdy jste byl poznán. Kdyby vás poznali zase, byl byste — — —“
„Čím více odvážnosti, tím více bezpečnosti, monsieur. Přijmete mne za průvodce a rádce?“
„Oh! Rád, ze srdce rád! Půjdete-li se mnou, zdá se mi býti zdar zabezpečen.“
„Smluvili jsme se tedy“
„Ale — máte času dost?“
