Pak se seběhly ženy, proklinaly mne, nadávaly hanebně, plivaly po mně a děti mne pohazovaly kamením a pískem; někteří odváživše se blíže, kopali mne, aniž jim v tom strážcové branili. Bavilo je to nejspíš.
Na neštěstí byl otec zavražděného zámožným a tudíž velmi vlivným mužem. Jak jsem později slyšel, snažil se všemožně, aby trest — jenž mohl ovšem jen mou smrtí skončiti — byl pokud možno krutý. Mnoho bylo mluveno a křičeno, řečnili dlouho a přerušovali se, ale nikdo mne neobhajoval a konečně, když již porada trvala déle dvou hodin, nastalo rozhodnutí.
Účastníci džemy povstali a přišli ke mně. Utvořili kruh vůkol mne a šejk, jenž předsedal poradě, oznámil mně rozsudek:
„Zákon pouště zní: Krev za krev, život za život. Zničil’s lidský život a proto vezmeš za své. Bude ti také život odňat. Vykope se hrob a jakmile bude skončena večerní modlitba, budeš současně s mrtvým vložen do hrobu a zahrabán.“
„Za živa?“ tázal jsem se.
„Za živa.“
„Vyžaduji na vás, abyste vyslechli mé obhajování.“
„Není, čeho bys mohl vyžadovati. Mlč raději a připravuj se tiše na to, co tě očekává, neboť tobě zbývají jen asi dvě hodiny, než vstoupíš na most smrti a sjedeš po něm do pekel“
„Vždyť ani nevíte vůbec, kdo jsem. Nelze přece odsouditi člověka k smrti, jehož jméno není známo, a jehož skutky jsou rovněž nepovědomy.“
„Nechceme věděti o tobě pranic. Víme jen, že’s vrahem a to nám stačí.“
Hlas lidu, hlas boží — ale ne vždy! Šejk mluvil velmi srozumitelně a při tom zůstalo, Nechť jsem namítal cokoli, vysmáli se mně. Každé slovo, které jsem slyšel, bylo jedem, každý pohled šípem nenávisti a pomsty. „Starší“ se rozešli, zůstavivše mne v jistotě, že jsem nezachranitelně ztracen.
Teprv nyní sželelo se mi velice, že jsem se nebránil. Se svými dvacetipěti náboji, jež vězely v opakovačce Henryově, byl bych udržel jiné chlapy v uctivé vzdálenosti, než takové hloupé Uelad Siminša!
