jsem vytáhl z prsou mrtvého, abych jej ve vadi ukázal. Umíte-li čísti, dokáži vám, že jsem Almani.“
„Umlkni! Nepotřebujeme čísti, abychom poznali, jsi-li vrahem čili nic. Hle! Tamto jest již přinášena tvá oběť. Viděli jsme tvé sledy a popojeli jsme rychleji, abychom tě dostihli.“
„Bylo mou vůlí, abyste mne dostihli. Byl bych se dal dostihnouti a byl bych vás očekával, kdybych byl vrahem?“
„Učinil’s tak, abys nás oklamal.“
„Ale nahlédněte přece, že se jedná o krevní mstu, neboť nůž vězel ještě v ráně.“
„Nevězel v žádné ráně, nýbrž v tvém opasku.“
„Kde táboří váš kmen?“
„Dole ve vadi.“
„A kam jsem jel? Jezdí snad vrah k těm, kdož mohou býti bratry zavražděného?“
„Neodpovíme ti hned, nýbrž dole v tábořišti, až tam s tebou dojedeme a svoláme džema (sbor starších), abys byl souzen. Hej, lidé, ku předu! Nechť někdo pustí koně v cval, aby našincům řekl, že již jedeme.“
To se také stalo a lze sobě pomysleti, jak jsme byli po příjezdu uvítání. Strhnul se řev, hluk, křik, jekot, jakého jsem sotva kdy zaslechl. Kdyby mne bojovníci nebyli měli ve svém kruhu, býval bych nejspíš na kusy rozsápán —— ženami.
Duar (stanová osada) byl silně opevněným táborem; stálo tam více než šedesát stanů; venku se páslo mnoho koní, velbloudů a bravu.
Sňali mne s koně a: přivázali s rozpjatýma rukama a nohama křížem ke čtyřem kolíkům stanovým, což mně ovšem bolesti nezpůsobilo. Tři bojovníci stáli při mně na stráži, nikoliv proto snad, že by se obávali mého útěku, nýbrž aby zabránili davu žen a dětí vykonání rozsudku nade mnou dříve, než by se sešel soud.
Ustalo veškeré obvyklé denní Zaměstnání v tábořišti. Mluvilo se jen o vraždě, vrahovi a pomstě. „Starší“ se sešli, viděl jsem, když se sesedli, aby nade mnou soudili. Žádal jsem, abych byl k soudu dopraven a mohl se hájiti vyprávěním, kterak se věc přihodila, ale strážcové se mně vysmáli.
