před několika lety v Kairvanu odvážil směle vkročiti do naší svaté mečety?“
„Ano.“
„Věděl’s, že tak nesmí učiniti žádný jinověrec?“
„Věděl jsem to.“
„Že bude ihned usmrcen, vkročí-li jen nohou — —“
„Bylo mi to povědomo.“
„Allah! Jsi zajisté velmi odvážným člověkem! A také jsi jediným křesťanem, jenž viděl Kairvan a docela vstoupil do nejsvětější mečety západu. Allah ti to dovolil a dopřál, že jsi tehdy šťastně utekl, ale neodvažuj se již nikdy zneuctíti město naše šlépějemi své nohy!“
„Není zneuctěním, nýbrž velkou ctí pro vás, zavítá-li k vám křesťan. Dokáži ti to ihned. Poučím tě, abys poznal křesťanství a učení syna božího. Vejdi se mnou do domu!“
Vedl jsem ho do své světnice a daroval mu čtyři evangelia, skutky apoštolské a epištoly, do arabštiny přeložené. Zastrčiv knihu, zadíval se mi vážně do očí a pravil pak:
„Effendi, za tvůj zločin tehdejší byl bych vlastně povinen usmrtiti tebe, ale tys mi prokázal dobrodiní a proto tě ušetřím. Jsme vyrovnáni.“
Na to odešel bez pozdravu. Přál jsem mu v duchu, aby se mu zdařil návrat do vlasti k rodině a nemyslel jsem již dále na něho.
V KAIRVANU.
Mnoho, mnoho vody uplynulo od oněch událostí.
Byl jsem v Tunisu. Navštívil jsem svého přítele Aliho en Nurabi, šejka Uelad-Sebirských beduinů, byl jsem u něho čtrnáct dní hostem a vracel jsem se k přímoří, nikoli však směrem k hlavnímu městu, Tunisu.
