průchodu, právě když se začalo šeřiti. Vešli jsme do místnosti, obklopené sříceným zdivem.
„To jest zadní stránka žebráckého domku,“ pravil eš šáhat, Abu Gibrail, „proklouzni za mnou!“
Prolezli jsme otvorem ve zdivu do skrovné místnůstky, pravého příbytku žebráckého. Na stěnách visely různé cáry, na podlaze hliněné bylo několik nádob polorozbitých se zbytky jídel. Abu Gibrail postavil svítilnu a tázal se vážně:
„Chceš se dáti mnou zachrániti? Nevěřil’s, že ti hrozí nebezpečenství. Nuže — dostavilo se! Naslouchej chvíli!“
Zaslechl jsem poplašné volání, válečný ryk a třesk. Mnoho lidí pádilo vůkolními ulicemi.
„Vskutku tedy spiknutí proti Evropanům?“ tázal jsem se.
„Ano. Možno, že bude khedive sesazen.“
„Mohu z města uniknouti?“
„Zmeškal’s.“
„Chceš mne zde skrývati?“
„Nikoliv. Zde bys nebyl bezpečen. Jediným útulkem pro tebe jest brána Zuvajlech.“
„Ah! V žebráckém přestrojení — uhodl jsem?“
„Ano! Budeš tam žebrati místo mne. Chceš? Jedná se o tvůj život! Zachrániti nemůžeš nikoho. Zničil bys jen sebe.“
„Kterak to dopadne s mými věcmi, budou-li u tebe nalezeny?“
„Nestarej se! Nikdo se jich netkne.“
„Nebudu poznán u brány?“
„O to se postarám, abys nebyl poznán.“
„Kterak jest mně zachovati se?“
„Chovej se jako pravý žebrák; toť vše. Zpozoruje-li jiný žebrák, že nejsem na svém místě, tedy to poví baši-ovi (náčelník žebráků) a přijde-li dilendžibaši, ukážeš mu peníz, který ti odevzdám; pak se vše dobře vyřídí. A dnes večer přijdeš sem! Budu tě zde očekávati.“
„Dobře; zachovám se dle tvé rady.“
„Proměním tedy tvůj zevnějšek.“
Dal mně ještě rozedranější oblek, než byl můj a pak mně ště-
