„Nechceš-li říci, co jest nemocno, nemůže býti nemocné pomoženo. Nemluvme tedy o tom!“
Odvrátil jsem se, jako bych již nic nechtěl slyšeti, ale žebrák vpadnul rychle:
„Sečkej, effendi! Povím ti to přece, neboť tato nemoc jest hanebnou známkou její sličnosti a velikou závadou jejího provdání. Pláče nad ní dnem i nocí a její otec i matka rmoutí se nad tím až k smrti.“
„Proč se netázali již dříve lékařů?“
„Oh! Tázali se všech! Otec její navštívil též všecky kouzelníky a učence, kteří poskytli veškeré léky, vesměs drahé, ale nepomohlo pranic.“
„Jedná se tedy o vadu sličnosti. Kterak se zove tato vada?“
„Má ústa se zdráhají vysloviti ji. Mohl bys ji snad uhodnouti?“
„Na které části těla se objevuje?“
„Na krku“
„Kde?“
„V předu. O, Muhamade! O, Abubekře! Zrovna docela napřed na krku, kde ji lze ihned viděti. Proč není na zádech? Proč to Allah zařídil tak divně, že se nemoc usadí vždy na nepravém místě?“
„Zúmyslně to zařídil k lepšímu uzdravení nemocného. Kdyby vada sličnosti seděla na zádech, nevadila by tolik a nikdo by ji neléčil“
„Již tedy tušíš, co to jest?“
„Ano. Nejspíš to jest ghodda (struma, nádor, boule, vole).“
„Mašallah! Uhodl’s! Vy, nevěřící, jste přece jen chytráky!“
„Jak je velká?“
„Jako má pěst! Aby se v nejhlubší díře pekelné smažila!“
„A jak jest stará dcera?“
„Teprv patnáct a již má ghoddu jako pěst! Pomysli si tedy můj zármutek — —“
„Tvůj — — —?“
„Ne, ne!“ opravoval rychle, „mám na mysli zármutek svého přítele, který se ovšem také zažírá do mého srdce. O, pověz, effendi, dá-li se taková strašná ghodda vyléčiti.“
„Někdy se dá, někdy nedá.“
