země sahá. A komu bych také mohl svěřiti obnos tak značný za naší nepřítomnosti?“
„Nechť někdo z nás posečká doma — —“
„Nikdo se k tomu neodhodlá, neboť by to bylo zanedbáním záslužné pouti.“
„Hm! Znáš osobně Abda el kahir?“
„Ne“
„Jak tedy můžeš věděti, že jsi s ním vskutku mluvil? Kdy hodlá se dostaviti se zvířaty?“
„Za hodinu.“
„Hm! Šel bych tedy hned k onomu kupci a zeptal bych se ho, zda-li Arab, jenž u něho meškal za tvé návštěvy, vskutku jest Abdem el kahir.“
„Není toho třeba, neboť mi ho kupec jmenoval sám a hovořil s ním v mé přítomnosti o kmenových poměrech Muntefiků. Když jsme společně odcházeli, dostali jsme se do hovoru, při čemž jsem mu řekl, že chceme podniknouti vyjíždku do Kubbet el islam na oslech.
Nabídnul mně ihned svého koně a pravil horlivě, že by nebylo takového emira důstojno, jakým jsi, aby se na takové zvíře posadil a že ti půjčí svou vlastní klisnu.“
„Tak? Pověděl ti, kde má své koně?“
„Ano, Ve vsi el Nahit, která jest venku přede branou el Mirbad. Jest ovšem jeho jen ta klisna; ostatní koně náležejí jeho mužstvu, které má ve svém průvodě; tito mužové však nebudou ničeho namítati, použijeme-li jich na krátkou dobu.“
„A ví také, kde bydlíme?“
„Ano, neboť mne doprovodil až k tomuto domu.“
„Proč jsi ho tedy nepřivedl?“
Chování mé jednak ho uráželo, jednak zlobilo, neboť pravil:
„Až dosud jsi mne zajisté nepovažoval za chlapce, zdá se mi však, že tak nyní smýšlíš. Mým zvykem jest projednávati všecko všemožně opatrně a doufám, že jsem se tentokrát zachoval nejinak. Považ, že mně našinci svěřili dopravu kelleků se zbožím, což ti může býti důkazem, že mně není třeba naslouchati nedůvěřivým slovům.“
„A já tě ubezpečuji, že nebylo mým úmyslem tebe urážeti.
