„Kdy a kde?“
„Od Abda el kahir, slavného šejka muntefických Arabů.“
„Toť ovšem slavný a velmi důvěryhodný muž, ale divím se, že se pouští do podobných obchodů. Takový vynikající bojovník nepronajímá svých koní!“
„Máš pravdu, effendi! Ale také nám jich nepronajímá, nýbrž propůjčuje pouze a zdarma, ježto ho těší, že ti může posloužiti.“
„Mně? Jsem zde cizím? Co jest mu o mně známo?“*
To bylo něco pro hadžiho Halefa, který sobě nedal nikdy ujíti ani nejmenší příležitosti, aby mne a při tom také sebe až do nebes nevynášel.
„Jak se můžeš takto tázati, sidi? Zapomněl’s již, jaké činy hrdinské jsme vykonali? Jest na světě jen jediného člověka, který by se nám rovnati mohl? My jsme obrové zmužilosti a odvážnosti a vše, co žije mimo a vedle nás, jest jen pokolením trpasličím u porovnání s námi.
Naše slavná jména prošla zvučně všemi zeměmi a ušima všech národů, o našich činech a skutcích vypravuje a zpívá se ve všech domech a stanech, ve všech osadách a pouštích, při všech ohních táborových.
Proč by tedy o nás nevěděl takový Abd el kahir? Proč by mu nebylo povědomo, že’s nepřemožitelným emirem Kara ben Nemsi effendi, který stojí pod mou přímou, nepřekonatelnou ochranou?“
„Halefe, nežvaň vychloubačně! Není sice nemožno, že Abdel Kahir něco slyšel někdy o našem některém dobrodružství, ale kterak může věděti, že jsem zde, v Basoře a chceme podniknouti vyjížďku do Kubbet el islam?“*
„Ode mne to ví!“ ozval se Mesud, „pověděl jsem mu to.“
„Setkal jsi se s ním?“
„Tak jest. U obchodníka, od něhož jsem si peníze přinesl.“
„Abd el kahir byl u něho? Ku podivu! Viděl snad, mnoho-li ti bylo vyplaceno?“
„Ano.“
„Buď tedy opatrným a peněz sebou neber.“
„Effendi! Kterak to soudíš o Abdu el kahir? On jest mužem počestným, u něhož jsme úplně bezpečni, lépe, než kde jinde, kamkoli
