vé hodlají podniknouti vyjížďku do Kubbet el islam, aby vyslovili úctu manům ibena Risaa.
Kubbet el islam, rozuměj „kopule islamu“, jest totiž pojmenování pro Starou Basoru, prostírající se as patnáct kilometrů jihozápadně od Nové Basory. Až do čtrnáctého století řadili ji Mahomedáni mezi čtyři ráje pozemské.
Vedle Bagdadu hraje město toto velmi významnou úlohu v pohádkách „Tisíci a jedné noci“ a právě zde, ve Staré Basoře, založil proslavený ibn Risaa ve čtvrtém století hedžy první mahomedánskou akademii učenou.
Proto také „pravý věřící“, přijde-li do Basory, málokdy opomíjí výlet do Kubbet el islam, čehož sice na něm víra nevyžaduje, ale přece jen získává vyznavač proroka výletem tím jakési zásluhy.
Abych tedy „zabil čas“, prohlásil jsem, že se této vyjížďky súčastním. Byla stanovena na zítřek, jakmile Mesud svou obchodní záležitost skoncuje a peníze přinese.
Protože jsme přibyli na kelleku, neměli jsme koní. Za to však dali se najmouti osli, mezi nimiž, zrovna jako v Bagdadě, mnoho je běloušů, jinde zvířat dost vzácných. Z té příčiny neohlížel jsem se již toho dne po jízdních zvířatech, čehož jsme později velice želeli.
Ubytovali jsme se v soukromém bytě, poblíž Marghilu čili kut-i-frengi, což jest tolik jako anglický konsulát, který jest v Basoře nejvýstavnější budovou.
Příštího jitra odebral se Mesud k onomu kupci, jemuž velbloudí srst prodal a dal si vyplatiti peníze, ačkoliv jsem ho vybízel, aby tak učinil později, jelikož mu peněz nebylo třeba.
Předstíral jsem mu, že ani na tak krátkých výletech, jaký jsme chtěli podniknouti, není nikdo bezpečen před nemilými událostmi, zvláště má-li peníze u sebe, ale neposlechl mne.
Když se vrátil, chtěl jsem odejíti, abych najal potřebné hamir (množné číslo od himar — osel), ale Mesud pravil:
„Není toho třeba, effendi. Svobodný Arab nerad jezdí na oslu a takového slavného emira, jakým jsi, teprv není důstojno, aby dřepěl v sedle tak nízkém. Pojedeme koňmo.“
„Obstaral jsi snad koně?“ tázal jsem se.
„Ano.“
