„Jsme tedy dohodnuti a zajatcům dostane se svobody,“ prohlásil jsem.
Jejich vazba byla ihned uvolněna.
Abd el Birr nemohl ovšem zůstati na silnici bez pomoci. Šejk el beled prohlásil, že ho vezme pod svou střechu i jeho dítě a ženu a zároveň také pozval mne.
On i dosavadní nepřátelé naši z dobré vůle slibovali nejsvětějšími přísahami, že jsou již prázdní a daleci veškerých úskočných a záludných myšlenek, že nás považují za své přátele a bratry a že jsou hotovi brániti nás proti všem nepřátelům.
Tentokrát jsme jim věřiti mohli i vraceli jsme se, abychom přijali pohostinství v Rakmatanu.
Když jsme vešli do starostova domu, prohlédl a obvázal jsem zraněnou nohu loupežného šejka, pokud jsem tomu rozuměl. Na štěstí nebyla zlomenina přílišná. Nemocný pocítil již na druhý den úlevu tak značnou, že dal zavolati kadiho (soudce), aby se dal se svou ženou znovu sezdati.
Kdybych nebýval křesťanem, jistě bych býval oddavkám těm přítomen jako svědek; touto poctou byl za mne obšťastněn Omar. Hodný ten muž byl tak pohnut, že po odbytí obřadu promluvil ke starým novomanželům:
„Přináším dar snubní, který zamítnouti nesmíte. Učinili jste mne svědkem svého nového štěstí manželského, které jen chudoba zkaziti a umořiti může. Proto se zříkám krevního výkupu, jenž budiž darem pro vašeho malého syna. Allah požehnej jeho i tento můj dar.“
Šejk nemohl pohnutím promluviti, Zarka nemohla pohnutím promluviti, ale modré oči její třpytily se bohatými slzami. Tuto barvu očí podědil po ní její synek — jmenovala se Zarka právě pro své modré oči.
Co mohl učiniti šejk Muntefiků po tomto příkladě dobromyslnosti a velkomyslnosti, který mu dal Omar? Odpustil také a vzdal se veškerých myšlének pomstychtivých.
Vlastně tedy bylo velice po křesťansku cítěno a jednáno v
