se! Nemohu přece nyní zemříti! Mám syna, mám syna, který potřebuje otce! Osiřel by!“
„A přece zemřeš!““ odpověděl mu Omar chladně.
Vzal jsem kloučka z náruče otcovy, odevzdal ho Omarovi a řekl jsem mu:
„Tento maličký oroduje za něho, neboť jest jeho synem. Dvakrát jsi se Allahovi zapřísáhl, že učiníš rodiče tohoto dítěte šťastnými, bude-li ti to možno. Uvažuj o tom! Přemýšlej!“
Klouče objalo ihned jeho šíji a tisklo mu hlavinku do vousů. Omar, do té chvíle tak odhodlaný, se obrátil a zmizel s dítětem jako duch v noční temnotě.
Hrobové ticho nastalo, jehož použil šejk, aby se ženy dotazoval, kterak se jí dostalo ztracené dítě do rukou. Ukázala mlčky na mne a já mu to řekl.
„On tedy nalezl mého syna, on, krevní mstitel, jehož příbuzného dal jsem zavražditi! O, Allah! Jak přísně tresceš můj poklesek!“
Omar se vrátil právě a zaslechl ještě poslední projev. Na jeho tváři spočíval neobyčejně měkký výraz. Položiv dítě otci do náruče, pronesl:
„Nevyžaduji tvé smrti, spokojím se krevním výkupným — — pro toto dítě, které mne oloupilo o celou mou duši“ hovořil přerývaně a tlumeně, „bojovníci haddedinští snad mne pro tuto příčinu nebudou považovati za nehodného sebe.“
Stisknuv mu upřímně ruku, upokojil jsem ho:
„Nikdy jsi nebyl mužem statečnějším a šlechetnějším, než v tomto okamžiku, kdy jsi sám sebe přemohl. Pověz doma všem, kdož mne tam znají, že ti to řekl Kara ben Nemsi výslovně. Jak vysoko sobě ceníš krevní výkup?“
„Nechť zaplatí tolik, mnoho-li byl nucen zaplatiti Abd el Motaleb, děd prorokův, tedy sto velbloudů.“
„Sto velbloudů!“ vykřikl šejk, „to jest celé mé jmění. Pak mně nezůstane nic, docela nic, ale budiž! Všecko ti dám, jen když mám svého syna a svou ženu a mohu-li pro ně žíti a se starati. Vlastně ani nejsem vrahem tvého svaka. Zastřelil’s ho již, když jsme vás chtěli přepadnouti v noci na cestě k vadi Bašam.“
