o syna mého stařectví — nechci déle žíti. Budu ti vděčen za to, dáš-li mně olova do těla.“
Něčeho podobného Omar nejspíš neočekával a proto upadal v rozpaky. Chtěl vraha ztrestati, ale nechtěl mu prokazovati dobrodiní. Bezradně zadíval se nejprve na něho, pak na mne.
„Zastřel ho, anebo probodni, Omare!“ vybídnul jsem ho.
Rozpaky jeho vzrůstaly. Chtělo se mu pomsty, ale katem býti a bezbranného usmrtiti nedovedl.
„Rozumím ti“ pokračoval jsem, „ano kdybys byl křesťanem, mohl bys se pomstíti strašlivě tím, že bys mu sypal žíznivé uhlí na hlavu.“
Omar se nerozhodně zadíval do země.
V tom se vzepjal mocně Abd el Birr ve svých poutech, nedbaje bolesti ve zlomené noze a vyrazil ze sebe ryk vskutku nelidský, v pravdě dravčí. Jeho žena přišla totiž, majíc hošíčka na ruce.
Pokleknuvši vedle něho, nastavila mu čelo dítěte k polibku.
Loupežníka se zmocnilo strašné pohnuti. Jeho oči téměř vylézaly z důlků, jeho nozdry lapaly vzduch, jeho hlas skřehotal zvukem, jakého lidské hrdlo sotva jest schopno.
„Můj syn — — žije, žije!“ vřískal „emire, rozvaž mi ruce — jen — na okamžik jediný, abych ho mohl — obejmouti — — k srdci přivinouti — — jen se ho dotknouti — —- — pohladiti ho — — —“
Shýbnuv se, rozvázal jsem mu ruce. Hned je vztáhnul po děcku, tiskl je k sobě a zvedal k obloze, jakoby v oběť nebesům, zase je k sobě vinul a vzlykal, smál se, choval se jako pomatenec; pak přitáhnul k sobě i ženu a volal:
„Zavrhnul jsem tě, ale přijmu tě zase! Jsi zase mou ženou, mou věrnou, dobrou ženou. Chceš?“
Přikývla, slzíc, ale odpověděti nemohla.
„Vzdal jsem se tě a jsi tedy svobodna“ pokračoval šejk, „můžeš voliti svobodně muže jiného, ale, chceš-li, půjdeme ke kadimu a dáme se znovu — —“
Nedomluvil. Teprv nyní se rozpomenul, že dal v sázku život a prohrál, hanebně prohrál. Vždyť již i prosil o svou smrt!
„O, Všeslitovníče! Konec, konec všemu!“ zalkal, „ale ne — —! Vždyť — —! Ano — —! Cenu krve položím, zaplatím, vyrovnám
