„Poznáš mne a všecko ti poví on sám. Ale vezmi nohy na ramena! Ani minuta nesmí se zmařiti.“
Velmi určitý přízvuk mé řeči a bambitky v ruce neminuly se zamýšlenou působností. Chlapík přinesl svítilny, zažehnul jednu a šel se mnou.
Ačkoliv se mne na cestě zvědavě dotazoval, neřekl jsem mu ničeho, když pak jsme již byli na místě, řekl jsem, že jest mým zajatcem, ale že mu není třeba ničeho se obávati, zachová-li se pokojně až do rána.
Prve, než sobě náležitě uvědomil, proč, zač a kterak, byl spoután; na to jsme zažehli všecky svítilny, tak že bylo světla všude dost.
Především si odbyl svou záležitost šejk Muntefiků prudkými výčitkami, nadávkami a kletbami nad šejkem a všemi syny Handhalů. Drahnou dobu přenechal jsem mu plnou vůli, pak ale, když jeho výmluvnost konce nebrala a nadávky jeho příšerně se stupňovaly, učinil jsem jim přítrž poznámkou:
„Mejž přece na tom dosti! U tebe se jedná o pouhou urážku, za kterou vyžadovati můžeš slušnou odprosu anebo udělení nějakého menšího trestu, nikoli však takového, jenž by mohl míti v zápětí smrt. Ale máme zde také krevního mstitele, který může si vyžádati život tohoto zajatce. Dovol, aby se mohl také ozvati.“
„Proč tedy nemluví?“ divil se Abd el kahir Omarovi, který dosud jen po vzduchu lapal, promluviti nemoha pro nadávky šejkovy a výkřiky Muntefiků.
Postoupil tedy Omar ku předu a zadíval se Abdovi el Birr zasmušile do tváře. Halefovi dal jsem zatím tajný pokyn, jemuž hadži porozuměl a tajně se vytratil, aby Zarku s chlapečkem přivedl.
„Zavraždil’s bratra mé ženy, aniž ti slovem ublížil, oloupil’s ho a obohatil jsi se jeho jměním. Jsi vrahem, loupežníkem a zlodějem a já jsem mstitelem. Znáš zákon pouště, jenž zní: Život za život, krev za krev?“
„Usmrť mne!“ vysmíval se mu delikvent, „Allah mne vydal v tvé ruce tímto prokletým Karou ben Nemsi, jehož aby červi za živa žrali. Allah mne oloupil o radost mého života, o mé dítě jediné,
