abychom se zabezpečili celým úlovkem beze ztráty času a krve. Na to jsme čekali.
Ještě ani patnáct minut neuplynulo, když jsme zaslechli dupot koňský. Ač byla tma, ujížděli loupežníci ostrým klusem. Šejk proklínal celý svět, nadával hrubě a nabádal k pospěchu — — a již tu byli.
Nebýti lassa, byli by nás minuli v několika vteřinách, kdybychom byli totiž po nich nestříleli; takto však neminul nás ani jediný; všichni koně se skáceli a jezdci se váleli mezi nimi.
Samo se rozumí, že jsme na ně ihned vyrazili. Hnal jsem se k šejkovi, který se prozradil svým bohopustým láteřením. Strach ho zbavoval pružnosti; pak se chtěl brániti, chtěl povstati, ale nemohl a skácel se nazpět s bolestným výkřikem, protože si zlomil pravou nohu.
Po strašném výprasku byli všichni chlapi spoutáni a řadou vedle sebe nakladeni, při čemž nebylo slova proneseno. Vyžádal jsem si ticho až do svého návratu, načež jsem odňal šejkovi obě bambitky a kráčel jsem do vsi.
Doraziv tam, plížil jsem se zase po humnech až k největší budově, která vskutku, jak jsem později zvěděl, náležela šejkovi el beled, přešel jsem do průčelí a vstoupil dovnitř hlavními dveřmi.
Šejk el beled seděl sám ve velké místnosti a kouřil — nejspíš chtěl ukolébati dýmkou rozčilení posledních hodin. Spatřiv mne, upustil dýmku na zem a vyskočil rovnýma nohama.
„Znáš tyto zbraně?“ osopil jsem se na něho, namířiv na něho bambitkami Abda el Birr.
„Mašallah! Bambitky šejka Maliků beni Handhala!“
„Tak jest. Dal mně je na znamení ověřovací a poznávací. Neujel příliš daleko. Jedná se o tajemství, kterého se smíš dnes dověděti jen ty jediný a nikdo jiný. Máš několik fananir? (lampiony, papírové svítilny).“
„Mám.“
„Přines je a pojď se mnou! Staly se důležité věci, ale neptej se a pospěš si.“
„Cože? Kdo jsi? Neznám tě!“
