padl znovu ženu za vlasy a vysmyknuv ji ze dveří, řval do tmavé noci:
„Enti talika bit telatech!“
Tohle znamená: „jsi trojnásob zavržena“ — a je to vlastně zákonem předepsaná formule manželského rozvodu. Od této chvíle nebyla již jeho ženou. Velmi roztomilé, což?
Obešel jsem dům, abych se po ní poohlédl, ač to bylo nebezpečno pro mne — přicházela mně právě vstříc okolo nároží. Spatřivši mne, lekla se.
„Zoveš se Zarka?“ tázal jsem se tiše.
„Ano. Kdo jsi?“ vypravila ze sebe namahavě.
„Tvůj přítel, který ti přináší pomoc. Pojď se mnou!“
Vzal jsem ji za ruku a odváděl. Nezdráhala se, ač jsem byl cizincem, ač se jí nesměl kromě manžela jiný muž dotknouti. Ale zoufalostí otupěla, zlhostejněla. Plačíc a vzlykajíc šla se mnou celou půlhodinu, aniž jsme promluvili, až konečně jsme došli k vadi Maskat er raml.
Ale tam, kde soudruzi moji za skalisky číhali, slyšeti bylo něžný hlas Omarův a pak jiný, jemnější a slabší, který dvakrát odpovídal tímtéž „Zarka“. A žena, vyrazivši ze sebe pronikavý výkřik, vrhla se do tmy ku předu.
Co mám říci? Zdráhalo-li se dříve péro vyličovati hnusný výjev, zdráhá se nyní hlava. Péro by psalo, ale hlava není schopna vylíčiti nekonečnou slast matčinu — a proto mlčím raději, arci z důvodů docela jiných.
Omar, neočekávaným tímto obratem situace pramálo uspokojený, kladl mi deset a dvacet otázek, druzí chtěli také míti nějaké vysvětlení, ale na to všecko nebylo času, protože chtěl přece Abd el Birr šejk Handhalů osadu rychle opustiti. Neměl-li uniknouti, bylo nám pospíšiti si.
Byla tedy Zarka s dítětem dopravena tak hluboko do vadi, aby slyšeti nemohla, o čem by se rokovalo a setrvali při ní dva Haddedinové na stráži, které jsem náležitě instruoval.
Pak bylo přes cestu nataženo mé lasso, třicet loket dlouhé a nepřetržitelné. Koně prchajících Handhalů měli přes ně klopýtnouti
