„Tvá žena, neboť ho zná dobře. Byla s dítětem na makbara (hřbitov) zcela sama a tam byla Hadešany přepadena.“
„Oh, prokletá, peklu propadlá! Ale já jí to spočítám záhy, velmi záhy! Neboť pojedu odsud ihned dál, abych doma shromáždil bojovníky k odvetné výpravě. Jakmile budou naše koně nakrmeni a napojeni, pojedeme odsud.
Srovnám se zemí celý vadi Bašam pro tuto krádež dítěte! Humam vymstil se mně strašně, strašněji se již vymstíti nemohl, ale moje pomsta bude ještě strašnější! Znal mou nekonečnou lásku k dítěti tomu a nejspíš je na cestě zavraždil.
A tato žena — co dělá nyní? Sedí a dřepí a na nic jiného nemyslí, než jak jí bude slušeti smutkový oblek. Proklatá! Ona propadla smrti! První má kule není určena pro vraha mého syna, nýbrž pro ni, jen pro ni. Přísahám při bradě — — —“
„Zadrž a nepřísahej!“ přerušil hospodář zuřivce, „tvá žena není doma!“
„A kde by byla?“
„Pustila se za vrahy jako lvice, které bylo mládě její odňato.“
„Oh! Tedy ji také zavraždil a ona tedy ušla zaslouženému trestu. Co mně prospělo, že pronásledovala vraha? Smíš ty ji jmenovati lvicí? Měla brániti své dítě jako lvice. Přísahám při bradě Allahově, prorokově a všech kalifů, dopadnu-li ji, že ji — —“
„Nepřísahej!“
Tentokrát ho nezakřikl hospodář. Výkřik ten vyzněl ze sousední místnosti, ve které seděla žena, kterou jsem dříve spatřil. A teď nastal výjev, jejž vylíčiti péro se zdráhá a budiž mně tedy prominuto líčení jeho.
Ve své úzkostlivosti a zoufalosti mateřské přišla žena tato ke spřáteleným soukmenovcům pěšky prosit o pomoc a pobyla zde několik hodin, než se zcela neočekávaně sešla se svým z loupeže se vracejícím manželem, který se vztekal a běsnil na ni, ubohou, slabou ženu.
Srazil ji k zemi, vláčel ji po podlaze za vlasy, kopal ji a byl by ji zastřelil posléz, neboť již vytrhl bambitku z opasku a zamířil na ni, ale soudruhové jeho strhli mu ruce a zabránili nové vraždě. Nezabránili však jinou surovost, na kterou byli ostatně zvyklí. Šejk po-
