Omar měl čas a oči výhradně jen pro péči o malého svého nalezence. Bylo vskutku dojemno viděti a slyšeti, s jakou něhou obstarává skrovné jeho potřeby a s jak tklivě měkkým přízvukem s ním hovoří. Žádná matka nebývala by byla něžnější, rozmilejší a pozornější. Však se ho také dítě ani na okamžik nechtělo spustiti.
Záleželo mně ovšem na tom, abych vyzvěděl, zdali Abd el Birr již dorazil do osady anebo již ji opustil, což ovšem jsme neočekávali; proto jsem se rozhodl, že půjdu na výzvědy sám. Halef mne chtěl doprovoditi, ale odmítnul jsem ho. Nebyl by mně prospěl a spíše uškodil. Světlý haik, jenž mne mohl prozraditi, zůstavil jsem ovšem v ležení.
Při našem příjezdu do vadi Maskat er raml, viděl jsem osadu: čas, ve kterém bych tam za soumraku došel, odhadoval jsem na půl hodiny a vskutku, jakmile tato doba uplynula, stál jsem již u první chatrče.
Z okenních otvorů vyzařovala v celé vsi zář kahanů, plněných sesamovým olejem. Osada lne k ohybu vadi Falg a nechtěl-li jsem býti spatřen, bylo mně slíditi a vyzvídati v humnech.
Plížil jsem se od příbytku k příbytku, až jsem s jedné strany vesnici obešel; pak jsem se vracel, abych pozornost svou soustředil na budovu ze všech největší a dle toho asi nejbohatšímu sousedovi, ne-li zrovna starostovi náležející.
Zpozoroval jsem, že přede dvéřmi budovy této bylo přivázáno několik koní. Zadní zeď měla čtyři okénka, z nichž tři byla osvětlena. Doplíživ se k prvému, nahlédl jsem dovnitř.
Viděl jsem malou, prostince zařízenou místnost, ve které seděla žena jakás nehybně na rohoži. Podobalo se, že naslouchá, co se v jejím sousedství hovoří, neboť z místnosti vedlejší slyšeti bylo hlasy.
Tuto druhou místnost prohlédl jsem si druhým oknem. Byla větší a seděli v ní tří muži. Jeden z nich povstal a popocházel rozčileně — byl to šejk beni Handhalů.
„Tedy můj syn, mé jediné dítě, jež mně bylo v mé starobě narozeno, zmizelo, bylo uloupeno Humamen ben Džihal, prokletým psem hadešským!“ zvolal náhle, zalomiv rukama, „ale byl to vskutku on? Kdo ho viděl? Kdo ho poznal?“
