Označila nám veliký stan jako bydliště tohoto významného hodnostáře. Zajeli jsme tam a volali. Opona vchodová se rozevřela a přísný vladař vesnice objevil se v otvoru.
Aniž vyčkal, oč nám jde, zval nás dovnitř na čibuk. Omlouvali jsme se nedostatkem času, on však toho nedbal a opakoval své pozvání tak důtklivě, že by bývalo neodpustitelnou urážkou, kdybychom byli pozvání jeho odmítli.
A znepřáteliti si někoho v těchto místech nesměli jsme, poněvadž nám bylo vraceti se tudy. Sestoupili jsme tudíž, přivázali koně ke stanovým tyčím a vešli jsme.
Hospodář nás vítal úplným a dokonalým „ála va sála va marhába“ (uvítací fráse), což zaplašilo nepatrné obavy, které jsem dosud choval, neboť nikdy se takto nevítá příchozí, jehož rádi nemají.
A hned také zval, abychom usedli. Na dlouhém kůlu viselo několik čibuků, ze kterých nám vyhledal dva nejlepší, pak nám dal tabák a křesadla. Byl zkrátka svrchovaně vlídným a úslužným hostitelem, posadil se k nám a navazoval hovor, aniž se tázal po našich poměrech, důvodech a úmyslech.
Ale v tom již také zaslechl jsem z venčí tiché, plíživé kroky mnohých lidí, čímž se má nedůvěřivost znovu vzburcovala.
„Obyvatelé této osady nejspíš nejsou doma,“ pravil jsem zcela klidně, „viděl jsem jen několik mužů a stařenu.“
Šejk rychle vstal, počal se tvářiti docela jinak a odpověděl:
„Všichni jsou doma, všichni a čekali na vás.“
„Na nás čekali?“ tázal jsem se, aniž jsem povstal, „věděli snad, že sem přijedeme?“
„Věděli to! Abd el Birr, šejk Handhalů řekl nám, že sem přijdete, psové křesťanští, abyste poskvrnili svatou cestu poutnickou. Za to pyknete svými životy! Naši mužové jsou skryti, aby vás, psové smrdutí — — —“
„Hubu zamknout!“ osopil jsem se na něho, vyskočiv a také Halef již se vymrštil, „ano, já jsem křesťanem, ale psem jsi ty!“
„A tvoji lidé jsou psovskými syny a zbabělými potomky čubčích vnuků, kterým ukážeme své biče!“ přerušil mne můj statečný, neohrožený Halef a již také strhnul s kolíku krátkou, z kožených ře-
