halskými jest řevnivost nepřátelská a proto jsem oznámil, proč jsme do této krajiny přišli.
Ihned nám bylo blahopřáno veškerým obyvatelstvem k úspěchu, byli jsme přinuceni pobýti v osadě jako hosté a když jsme příštího jitra vyjížděli, byly nám dány všecky potřebné zprávy a pokyny, protože již byli Muntefikové se svými krajinskými a místními vědomostmi pomalu v koncích.
Zvěděli jsme tudíž, že Malikové beni Handhala jsou před námi s půldenní jízdou ve výhodě i bylo nám se přičiniti, abychom tento náskok vyrovnali. Předsevzetí toto bylo nám však stěžováno chlapečkem, který přese všecku pečlivost Omarovu přece jen trpěl rychlou jízdou a více již vydržeti nemohl.
Muntefikové reptali, ale Omar si z toho mnoho nedělal. Modré oči mu zkrátka „udělaly“ a jak se podobalo, myslel nyní více na chlapce, než na celou svou krvavou pomstu, která nás vlastně v ty to odlehlé končiny zavlekla.
Za všecku jízdu hovořil a žvatlal se svým „el lakit“, ačkoliv mu hošík odpovídal jen jediným slovem — vždy jen „Zarka“. Náleželo snad přece toto jméno jeho matce?
Na sklonku téhož dne narazili jsme zase na stopu prchajících Handhalů a rozhodli se po krátké poradě, jen tehdy se od ní odloučiti, kdyby se jednalo o objížďku osady některé, jejíž obyvatelstvo nesmělo nás zahlédnouti.
Stíhaní loupežníci přidržovali se až dosud vasitské cesty, ale příštího dopůldne ukazovala jejich stopa směr k Mavija, osadě, rozložené při cestě do Mekky.
Bylo nám řečeno, že v osadě této bydlí Arabové anbarští, před nimiž nebylo nám se třeba ukrývati, jak jsme se domýšleli, protože nenáleželi k Tamimům a chtěli jsme se jich po Handhalech dotazovati. Ale přes to vše z opatrnosti radil jsem, aby všecka družina posečkala mimo osadu a sám jsem se vypravil s Halefem na přezvědy.
Několik mužů stálo u předních chatrčí a stanů. Jakmile nás zahlédli, pádili do osady, patrně proto, aby oznámili příjezd dvou cizích jezdců. Ale přes to vše, když jsme již byli v samém středu osady, neviděli jsme nikoho, leda stařenu, které jsem se dotazoval po šejkovi el beled.
