mne tahá a rve bradu a při tom se směje. Ale přinesu jim ho, přinesu, byť i bydlel kraj světa. Přísám Allah! Přinesu jim ztracené jejich štěstí.“
Netušil věru, jak osudným bylo pro něho dovolávání se Allaha. Záhy poznal následky toho!
El Achadid nebyl obýván žádnou větví tamimskou a nemajíce tedy, čeho bychom se obávali, zajeli jsme do osady.
Ale pátrali jsme zbůhdarma. Nikdo nalezence neznal, nikomu dítě nechybělo a nikdo také nevěděl, ztratilo-li se dítě rodičům některým v sousedních duarech.
Navrhoval jsem, abychom dítě svěřili za odměnu péči některého usedlíka achadidského, ježto by nám bylo za jízdy překáželo a sousedé achadidští snáze mohli vypátrati než my, odkud dítě pochází, ale Omar odporoval živě a prohlásil posléz:
„Nikoli, sidi! Já jsem hocha nalezl a chci ho odevzdati rodičům přímo. Cizím lidem ho nesvěřím a nenaleznu-li jeho rodičů, nechám si ho. Bude mým synem. Což abych ho nazýval Zarkou?“
„To jest přece jméno ženské!“
„Dobře! Nechť se tedy zove el lakit (nalezenec). Není jména, jež by pro něho bylo vhodnějším — — —“
3.
PRO DÍTĚ VŠECKO.
Sousedé el achadidští chovali se k nám vlídně. Zdarma nám nabídli vodu — v krajinách oněch vzácná věc! — a za velmi skrovné ceny dali nám ovoce, mouku a jiné potraviny.
Jeden z nich vrátil se právě koňmo z Vasitu a vyprávěl, že se setkal s Abdem el Birr a jeho tlupou handhalskou. Když se o tom mimochodem zmínil, zpozoroval jsem, že mezi achadidskými a hand-
