kem až do úsvitu něžné a tklivé péče, kterou nalezenci svému Omar věnoval.
Byl to hošík. Na úsvitě protahoval údy a ještě v polospánku volal znovu onu záhadnou Zarku. Pak rozevřel oči, ale jaké oči!
Docela modré oči měl! Skoro bych řekl nebesky modré, kdyby vůbec bylo nebeských očí, které jsou dle mého úsudku vynálezem básnickým.
Ale arabský klučina s modrýma očima, to již bylo také něco. Omar vykřikl překvapením a byl nad svým objevem všecek nadšen, neboť klouček byl jakoby ho vymalovali a jistě ještě se nedožil dvou let.
Výkřik Omarův probudil všecky nocleháře, kteří se ohromně divili, spatřivše cizí dítě. A klouček, boje se osmahlých chlapů neznámých, hledal ochranu na šiji Omarově a stále se dovolával své Zarky, kterou asi dávno již postrádal.
Dali jsme mu napít a sehnali pro něho několik měkkých datlí; tím jsme ho upokojili.
Ale co s kloučkem? Vzíti ho s sebou, bylo obtížno a zůstaviti ho na poušti, bylo by zhola nemožno. Nejbližší osadou byl el Achadid na vasitské cestě; tam jsme ho tedy chtěli dopraviti, domnívajíce se, že tam náleží. Byli jsme tím donucení k oklice, ale nedalo se na tom pranic měniti.
Vysedli jsme tedy na koně a cválali k osadě. Dítě se nás bálo všech a plakalo, kdykoli se někdo z nás k němu přiblížil, ale vůči Omarovi, pěstounovi svému, jevilo podivuhodnou něhu a přítulnost, nad kterou byl beduin všecek šťasten.
Držel kloučka, haikem zahaleného, na koni a pečoval o něho tak pozorně, že bych byl podobné vlastnosti do něho nikdy se nenadál.
„Sidi“ pravil mi, „tohle je pravé dítě srdce mého, Allaha béřu za svědka, že ho odevzdám jen otci jeho.“
„A nenalezneme-li ho?“
„Tedy si ho nechám a přivezu ho Sahamě, ženě své lásky, která bude blažena z mého daru.“
Příchylnost jeho k dítěti vzrůstala každou hodinou a když jsme podvečerem dorazili již zcela blízko k el Achadidu, pravil:
„Přeji si, abychom rodičů jeho nenalezli. Pohleď jen, kterak
