V BASOŘE.
Trpělivý čtenář, čtoucí mé spisy, zná také mého statečného, malého sluhu a průvodce, hadžiho Halefa Omara s dlouhým jménem, nejvěrnějšího a nejoddanějšího zřízence, jakého jsem kdy měl.
Ač jsem byl jeho pánem a velitelem, vůči jiným lidem nazýval se vždy mým přítelem a ochráncem, což jsem mu nikdy nevytýkal a ve zlém nevykládal, neboť jsem jeho slabůstky milerád přehlížel pro jeho dobré vlastnosti.
Po našem prvém rozloučení, které jest známo z mého spisu „Šut“, psal mně dopis, jejž svému čtenářstvu, které by ho dosud neznalo, tuto opakuji v překladu doslovném, ježto jest vzorem orientálské korrespondence a zároveň jaksi povahopisem hadžiho Halefa.
Dopis ten zní:
„Můj milý sidi (pane)! Milost a pozdrav boží s tebou!
Dorazili jsme já a Omar. Radost a štěstí všude! A peníze! A štít a krunýř! Sláva, čest a slast!
Kara ben Nemsi emir (moje maličkost) nechť jest výzdobou, požehnáním, láskou, vzpomínkou, modlitbou!
Hannech (jeho mladá žena), láskyplná a milostná, dcera Amšachova; dcera Malekova, dcera Abtaibekova, jest zdráva, krásna a rozkošna.
Kara ben hadži Halef, můj syn, jest ohromným hrdinou (tehdy
