Mimo to všecko chování hadešského šejka jeví se mně podezřelým. Zcela jistě dopustil se něčeho darebného, o čem nemáme věděti a podobného tajnůstkářství všímám sobě vždy a jdu mu na kořínek. Chci totiž vždy věděti, koho a co mám před sebou i za sebou.“
Pokračoval jsem ve vytčeném směru; Halef, Omar a druzí Haddedinové přidružili se ke mně a Muntefikové přitrhli po nějaké době také za námi, přesvědčivše se, že hodláme setrvati při svém úmyslu.
Co mi také záleželo na lehkomyslných slibech jejich šejka? Bylo mně míti zřetel na naši záležitost, nikoli však na podezřelé přání nějakého Humama ben Džihal, jenž byl dle všeho lotrem, jako všichni beduini.
Jeli jsme tedy na jihozápad a také jsme narazili v brzku na sledy oněch čtyř Hadešů. Přidržujíce se jich, jeli jsme až do večera, aniž se co zvláštního přihodilo. Krajina vůkolní měla velice smutné vzezření a voda nám docházela, ale zabočiti na jih k vasitské cestě jsem nechtěl, protože by to bývala nová oklika a poněvadž při ní bydlely četné větve tamimského kmene.
Tito Tamimové zajisté byli spřátelení s Abdem el Birr, který je již také dávno mohl na nás upozorniti. Nebývali bychom tudíž mezi nimi bezpeční svým životem — vždyť jsem neměl svých ručnic!
O něco dále bydleli však na téže cestě příslušníci jiných kmenů, jimž jsme mohli věnovati o něco více důvěry. Proto jsme pobízeli své koně ku všemožnému pospěchu, jen abychom urazili řádný kus cesty.
Důsledkem toho byli nejen koně, ale také jezdci velice znaveni, když se setmělo; proto jsme také rychle usnuli, sotvaže jsme rozestavili hlídky noční. Abd el kahir po včerejší zkušenosti nepovažoval totiž již za zbytečnost ubezpečiti se na noc bdělou stráží.
Byl jsem však záhy probuzen a sice zase Omarem ben Sadek. mně silně ramenem a šeptal pak, aby druhých spáčů nebudil:
„Vstaň sidi a naslouchej! Jaké to zvuky podivné! Takových hlasů zvířecích neslyšel jsem jakživ.“
