„Pravdu díš! Tvrdím znovu, že vrahem, jehož hledáte jest vskutku tento Abd el Birr; přísahám to na el kuran!“
„Jsme nuceni tedy pustiti se za ním.“
„Nechtěli byste raději se mnou do vadi Bašam a tam na něho počkati? Přijde docela jistě.“
„Nemůžeme. Tolik času nemáme.“
„Tedy obraťte a jeďte až k jeho poslednímu noclehu, načež se pusťte po jeho sledech. Bude se přidržovati vasitské silnice až ke Džul Ošar, odkud přejde na cestu k Mekce. Chceš se tak zachovati?“
„Ano. Slibuji ti to. Jest to také nejkratší cesta k jeho duaru.“
Byl jsem náhledu docela jiného, než Abd el kahir, ale neříkal jsem ničeho a nechával si vše na pozdějšek. Ještě jsme vyměnili s loupežníky několik zdvořilůstek, načež jsme se s nimi rozloučili — totiž vraceli jsme se tam, odkud jsme přišli!
Humam ben Džihal a jeho tři Hadešové stáli však vytrvale, by viděli, zda-li zachováváme slib zadaný. Obracel jsem se často k nim, aniž jim to mohlo býti podezřelým zjevem, jakmile však ujeli jsme tak daleko, že nás již Hadešové viděti nemohli, odbočil jsem z dosavadního směru na pravo.
„Co děláš?“ tázal se mne Abd el kahir, „jedeš nepravým směrem.“
„Jedu směrem zcela správným,“ odpověděl jsem.
„Byla by to oklika“.
„Právě naopak. Nepřátelé naši ujížděli na jihozápad, kdežto my jedeme přímo na jih. Kterak bychom je tedy dohonili?“
„Pojedeme za nimi od našeho a jejich posledního noclehu.“
„To by byl záhyb, byla by to oklika, při níž bychom ztratili celý den jízdy.“
„Ale zavázal jsem se slibem.“
„Ale já ne! Ostatně nemá tento předmět ani pro tebe vážného významu a nedopustíš se věru žádného velkého hříchu, nebudeš-li se tímto rychle zadaným slibem spravovati. Chceš-li však slibu dostáti, nemám proti tomu ničeho. Jen jeď klidně dále.
Já jsem však nikomu ničeho nesliboval a nebudu dělat žádných zbytečných oklik, protože chci padouchy dohoniti, prve než dorazí do svého duaru. Až by tam byli, byl by již obtížnějším útok na ně,
