tváři jeho zračila se dravčí číhavost, „budete ho ovšem pronásledovati, což?“
„Zajisté.“
„Kdyby třeba bylo, až do sídel pastvisek jeho kmene?“
„Zajisté!“
„Tedy mně cosi slibte!“
„Čeho si přeješ?“
„Že tam pojedeš cestou, kterou ti označím.“
„Něco podobného slíbiti nemohu, protože jest docela možno, že mne okolnosti nepředvídané donutí, od cesty této odbočiti.“
Ale v tom mne přerušil Abd el kahir, šejk Muntefiků:
„Zdráháš-li se vyhověti jeho přání, tedy se ničeho nedovíme. Zavazuji se slibem místo tebe.“
„Dobrá, a já tě tedy zavazuji rovněž tímto slibem,“ pravil Humam, „ostatně se nepotřebujete za ním plahočiti, neboť kdybyste jeli se mnou do vadi Bašam, stejně vám padne do rukou. Žiji s ním rovněž v krevní mstě. Jeho kmen a můj pronásledují se navzájem — byl jsem tam právě a postaral jsem se o to, aby mně vběhnul do pasti.“
A zasmál se.
Pobídli jsme ho k podrobnějšímu vysvětlení.
„Zvěděl jsem, že odejel do Basory a vypravil jsem se tedy do jeho duaru, abych mu tam zahrál pěkný kousek, hahaha“ pokračoval zlomyslně, „jaký kousek, to zrovna nepotřebujete věděti, ale mohli byste mně ho pokaziti, kdybyste se uhnuli s cesty, kterou vám naznačím.
Vím však docela jistě, že sebéře kde koho a potáhne proti mně, jakmilo se z Basory vrátí. A teď vám povím, kdo to jest. Zove se Abd el Birr, jest šekem Maliků ben Handhala a bydlí ve vadi eš šagina.“
„Allah’w Allah!“ vykřikl Abd el kahir, „to jest možná věc! Ano! Tomu věřím! A teď již také vím, proč nás obelhal šejk el beled z Mangašania, ten pes! Vždyť jest jeho soukmenovcem. Mangašania jest obývána beni Mazin, kteří náležejí k velikému kmeni Tamim a Malikové beni Handhala jsou zrovna takovými psy z téže kmenové čubky. On se šejkovi svěřil a spolčil se s ním.“
