k nám přibližovali z leva v ostrém úhlu. Byli pouze čtyři — snad tedy oddíl oněch, na něž jsme čekali. Chopivše se zbraní, zastavili jsme, abychom jich vyčkali.
Příchozí pustili koně v cval a v brzku jsme poznali, že jsme byli na omylu, totiž já a Haddedinové, nikoli však Muntefikové, neboť šejk, rozeznav tváře přijíždějících, zvolal:
„Jsou to oni, emire, docela jistě oni. Mají v čele svého šejka, Humama ben Džihal; jsou to Hadešové.“
„Znáš ho dobře?“ tázal jsem se.
„Ovšem!“
„Tedy nás šejk el beled z Mangašania pořádně napálil, neboť z těchto mužů nás v Kubbet el islam nepřepadl ani jediný.“
„Cože? Jakže? Nikoliv tito lidé?“
„Ne!“
„Nechť tedy Allah zatratí lháře proklatého, ale to je málo! Potrestám ho sám — hůř než Allah!“
Čtverlístek Arabů hadešských přiharcoval a zdravil nás. Jejich náčelník vyptával se po příčině a směru naší jízdy a já jsem považoval za nejlepší, říci mu pravdu. Vyhlížel ovšem docela jako loupežník, ale konečně — beduinové v oblasti Tigrisu a pouště arabské jsou více méně vesměs loupežníky.
„Allah'l Allah!“ zachechtal se, vyslechnuv mne, „nemám vám za zlé, že jste mne za lupiče považovali, ale tolik vám pravím, že bych to byl zaonačil lépe, kdybych se byl vraždy v Kubbet el islam dopustil. Rád bych však znal toho, s kým jste mne omylem zaměnili. Nechtěli byste mi ho řádně popsati?“
Vyhověl jsem jeho přání. Jakmile jsem se zmínil o jizvách, zvolal:
„Mašallah! Od pravé strany k levé kosmo přes čelo dolů?“
„Ano.“
„On jediný měl takové jizvy?“
„Ne. Všichni jeho lidé měli zrovna takové.“
„Již to mám a mám to. Vím, kdo to jest!“
„Nuže? Pověz přece!“ naléhal jsem na něho.
„Vždyť je to — — — ale ne! Počkat!“ přerušil se chlapík, a v
