„Kterak bych se mohl mýliti? Humam ben Džihal jest mým přítelem a bratrem, jehož často navštěvuji.“
„Jak dlouho se zde zdržel?“
„Ani ne půl hodiny. Měl nějak příliš na spěch, aby se dostal ke svému vadi Bašam.“
„Řekl ti snad, proč tak chvátá?“
„Neřekl, protože jsem se netázal. Chcete sestoupiti a naplniti své měchy?“
Měli jsme měchy, neboť v oněch krajinách náleží vodní měch k sedlovému postroji.
„Dovolíš-li, učiníme tak,“ pravil jsem.
„Dovolím, zaplatíte-li obvyklý poplatek“
Dal jsem mu peníze, ostatně velmi skrovný obnos, a sestoupiv s koně, žádal jsem Halefa, aby koně odvedl ke studnici, dal jim napíti a pak naplnil vodou naše měchy. Pak jsem obešel osadu, abych se porozhlédnul, byla-li zpráva šejka el beled správna.
Byla! Stopa, kterou jsme sledovali, táhla se vskutku na západ, takže se mi zdálo, že nás šejk neobelhal, ale přes to vše pravilo mi vnuknutí, abych mu příliš nedůvěřoval.
Protože jsem věděl, koho máme na mušce, nepotřebovali jsme tolik chvátati a naopak — mohli jsme klidně v Mangašania čekati na šejka muntefického, abychom se s ním spojili a dále jeli. Okamžité stihání po stopě bylo zcela zbytečno. Halef byl s tím srozuměn.
Obyvatelé Mangašania přinesli nám za malý poplatek jídlo a jevili k nám vůbec všemožnou pozornost. Při tom jednali se mnou velmi ostýchavě a pozoroval jsem několikrát, že jejich oči spočívaly na mé tváři s výrazem velice zvláštním.
Byl jim snad veleznámý a veleslavný Kara ben Nemsi popsán a vylíčen? To mohl učiniti jedině vrah, který byl jistě přesvědčen, že ho stihati budeme a řekl jim to. To zase zvýšilo mou nedůvěřivost.
Záhy po polední přitrhl Abd el kahir s Haddediny a svými Muntefiky. Nenadál se, že se v osadě se mnou setká, když však jsem mu řekl, čeho jsem vyzvěděl, zvolal:
„Ano, tím se mně vysvětluje mnoho, emire. Šejk Hadešů jest vskutku lupičem a bylo by zcela možno, že se dopustil vraždy v
