tamimského. Lidé tito zvali se beni Mazin a jevili se mi podezřelými, ale smířil jsem se s touto okolností, rozpomenuv se na úmluvu se šejkem Abdem el kahir, že mu zde totiž zanechám zprávu. Kdyby nás byla stopa vrahů vedla jinam, byli bychom tím ztratili mnoho drahého času.
Před osadou cloumalo několik chlapisek, kteří nás zdravili s přemrštěnou vlídností, jejíž upřímnost byla již na první pohled pochybnou. Připadalo mně to, jako by již číhali na náš příjezd a jejich až příliš pátravé a úskočné pohledy, jimiž nás sledovali, nezamlouvaly se mně ani dost málo.
Tázal jsem se, možno-li mluviti se šejkem el beled (obecní starosta), a když mně bylo přisvědčeno, dal jsem se k němu dovésti.
Bydlel v dosti prostorné chatrči hliněné, z i otevřených dveří vykročil, spatřiv nás přicházeti.
Také zde mi to připadalo, jako bychom již byli očekávání. Tázal jsem se ho, viděl-li tlupu jezdců, kteří tudy před několika hodinami projeli.
„Ovšem; viděl jsem jezdce,“ odpověděl mi, „zastavili se u studnice a naplnili své měchy.“
„A kam se dali? V kterou stranu?“
„Tam!“ pravil, mávnuv rukou k západu.
„Tedy nejeli již po silnici poutnické?“
„Ne, protože by tudy nedorazili do svého duaru a jim se chtělo domů“
„Domů? Víš tedy, kde jest jejich obydlí?“
„Ano.“
„A kdo jsou?“
„Ovšem“
„Kdo tedy?“
„Byl to Humam ben Džihal, šejk Hadešů s několika bojovníky. Byli v Kubbet el islam, aby vzývali ibn Risaa. Šejk tím dostál svému slibu.“
„A kde bydlí?“
„Ve vadi Bašam, na druhé straně silnice vasitské, odsud tři dni jízdy“
„Jsi bezpečen, že se nemýlíš?“
