ského znamením skálopevného rozhodnutí, že bude smrt Mesudova krvavě pomstěna.
A rozhodnutí toto jevilo se též ve strnulosti jeho tváře a v pohledu zasmušilém, jímž nás vítal. Vyslechl mne klidně, když jsem mu vyprávěl, co jsme vyřídili v Basoře a pravil pak:
„Kdyby tě byl bratr mé ženy poslechl, emire, byl by dosud na živu; mou povinností jest však pomstíti jeho smrt a také se dříve nevrátím do stínu haddedinských stanů, dokud pachatele neskolím. Ed dem b’ed dem (krev za krev) a dle toho budu jednati, ježto bych byl jinak u celého kmene svého v opovržení.“
»Ano! Dnešní vraždu jsme povinni pomstíti,“ přizvukoval mu Halef velmi vážně, „kdybychom se všemožně nevynasnažili, abychom vraha dopadli a ztrestali, nesměli bychom našim bojovníkům na oči a Hannech, nejlíbeznější květina země a nejctnostnější všech žen, zklamala by se ve mně.“
Rozloučivše se s Omarem, zajeli jsme k severní části zřícenin, kde jsme nalezli sledy, náležející vrahům. Sledy byly tak znatelny, že nebylo pražádným uměním podržeti je v dohledu. Směřovaly na západojihozápad, a kdyby se byly ve směru tom udržely, byly by nás dovedly na poutnickou cestu z Basory do Mekky.
Okolnost ta byla mně stejně příjemnou jako nepříjemnou. Proto příjemnou, že byla cesta poměrně dosti hustě obydlena a poskytovala tudíž výhodu, že jsme se mohli poptávati, ale proto zase nepříjemnou, že obyvatelstvo při všech cestách k Mekce směřujících jest smýšlení nesnášenlivě mohamedánského a mohla nás tudíž stihnouti ledajakás pohroma, kdyby se prozradilo, že jsem křesťanem.
Protože jsme po stopě mohli postupovati pouze do večerního soumraku, pobízeli jsme koně, pokud možno bylo, k pospěchu, takže jsme urazili značnou vzdálenost, prve než se setmělo.
Utábořivše se v širém prostranství, odpočinuli jsme si a jakmile se úsvit zašeřil, jeli jsme dále.
O dvě hodiny později dorazili jsme k Mangašania, osadě, kde již před Mohamedem dal postaviti strážnou věž arabský náčelník Keis.
Shledali jsme prabídné hnízdo, obývané větví velkého kmene
